Ana səhifə

Jak dlouho potřebuje zástava srdce na sto metrů, kolik váží pavoučí život, proč můj Smutek píše na krutou řeku a čeho je schopen soudruh vedoucí nedokončeného jako kouzelník


Yüklə 71.96 Kb.
tarix09.05.2016
ölçüsü71.96 Kb.
Jak dlouho potřebuje zástava srdce na sto metrů, kolik váží pavoučí život, proč můj Smutek píše na krutou řeku a čeho je schopen soudruh vedoucí nedokončeného jako kouzelník

Děda Slavko mi změřil hlavu babiččinou prádelní šňůrou, dostal jsem kouzelnický klobouk, špičatý kouzelnický klobouk z lepenky, a děda Slavko prohlásil: vlastně jsem na takový hlouposti moc mladý a ty už moc starý.

Dostal jsem kouzelnický klobouk se žlutými a modrými hvězdami, které za sebou táhnou žluté a modré ohony, k tomu jsem si vystřihl srpeček Měsíce a dvě trojúhelníkové rakety, v jedné letěl Gagarin, ve druhé děda Slavko.

Dědo, s tímhle kloboukem nemůžu mezi lidi!

No to doufám!

Ráno onoho dne, kdy večer zemřel, vyřezal mi děda Slavko z větve kouzelnickou hůlku a řekl: v klobouku a hůlce je ukryta kouzelná moc. Když si ten klobouk nasadíš a mávneš hůlkou, staneš se nejmocnějším velečarodějem nezúčastněných států. Spoustu věcí dokážeš revolučně změnit, pokud budeš jednat ve shodě s Titovými myšlenkami a v souladu se stanovami Svazu komunistů Jugoslávie.

Pochyboval jsem o kouzelnictví, ale o dědovi jsem neměl sebemenší pochybnosti. Nejcennější dar je schopnost vymýšlet si, největší bohatství fantazie. To si zapamatuj, Aleksandare, řekl děda vážně, když jsem si nasadil klobouk, zapamatuj si to a vymysli si hezčí svět. Předal mi hůlku, a já už nepochyboval o ničem.

Je normální, že je člověk tu a tam smutný kvůli zesnulým. U nás se to stává, když se sejdou neděle, déšť, kafe a babička Katarina. Babička pak usrkává ze svého oblíbeného hrnečku, bílého s prasklinkou na oušku, pláče a vzpomíná na všechny mrtvé a na dobré věci, které vykonali, než jim do toho přišlo to umírání. Dneska se u babičky sešla rodina a přátelé, protože vzpomínáme na dědu Slavka, který je dva dny dočasně mrtvý, do té doby, než zase najdu kouzelnickou hůlku a klobouk.

V mojí rodině zatím nezemřeli mamka, táta a tátovi bratři – strejda Bora a strejda Miki. Nena Fatima, mamčina máma, se ještě drží, umřely jí jen uši a jazyk – je hluchá jako dělostřelecký kůň a němá jako padající sníh. Teta Gordana taky ještě nezemřela, je to manželka strejdy Bory a je těhotná. Tetě Gordaně, blonďatému ostrovu v moři tmavých vlasů naší rodiny, všichni říkají Tajfun, protože žije čtyřikrát živěji než normální lidi a osmkrát rychleji chodí a čtrnáctkrát hektičtěji mluví. Cestu od záchodové mísy k umyvadlu bere sprintem a u pokladny v obchodě má všechno spočítané dřív, než to pokladní stačí vůbec namarkovat.

Všichni přijeli za babičkou kvůli smrti dědy Slavka, ale vykládají o životě v břiše tety Tajfuna. Nikdo nepochybuje o tom, že se tetě mimino narodí nejpozději v neděli, nanejvýš v pondělí, o pár měsíců dřív, ale už hotové jako v devátém. Navrhuju pojmenovat ho Speedy Gonzales. Teta Tajfun zatřese blonďatými kudrnami: jsmesnadmexičani? Budetoholkažádnámyš! Emasebudejmenovat.

A Slavko, doplní strejda Bora potichu, Slavko, když to bude kluk.

Velká a objímající je dnes láska k dědovi Slavkovi všech černě oblečených, co u babičky Katariny pijí kafe a pokradmu se dívají k pohovce, na níž děda seděl, když Carl Lewis vytvořil světový rekord v Tokiu. Děda zemřel v čase 9 vteřin 86 setin, jeho srdce se pustilo do souboje prsa na prsa s Carlem Lewisem – srdce se zastavilo, a Carl funěl jako šílenec. Děda supěl, a Carl zvedl paže do vzduchu a přehodil si přes ramena americkou vlajku.

Smuteční hosté přinášejí pralinky a kostkový cukr, koňak a pálenku. Chtějí sladkým vyvážit babiččin smutek a zapít svůj vlastní. Mužský smutek voní jako voda po holení. Postává v hloučcích v kuchyni a opíjí se. ženský smutek sedí s babičkou u stolu v obývacím pokoji, navrhuje jména pro nový život v břiše tety Tajfuna a diskutuje o nejzdravější poloze při spánku v prvních měsících. Když padne dědovo jméno, krájejí ženy koláč a navzájem si nabízejí. Sladí si kafe a míchají cukr lžičkami, které vypadají jako z nádobíčka na hraní.

Ženy vždycky chválí koláče.

Prababička Mileva a praděda Nikola tady nejsou, protože jejich syn přijede k nim, do Veletova, jelikož má být pohřben ve vesnici, kde se narodil. Co to s tím má společného, nevím. Člověk by přece měl umřít tam, kde byl zaživa často a rád. Táta pod naším sklepem, kterému říká „ateliér“ a málokdy z něj vychází, pod svými plátny a štětci. Babička kdekoli, to je fuk, hlavně aby tam byly i sousedky, kafe a pralinky. Prababička a praděda pod jejich švestkovým sadem ve Veletovu. Kde bývala moje mamka často a ráda?

Děda Slavko v těch nejlepších příbězích nebo pod stranickou kanceláří. Ještě dva dny to možná bez něj vydržím, do té doby se moje kouzelnické náčiní zase objeví.

Těším se, až znovu uvidím pradědu a prababičku. Co si pamatuju, nikdy nevoněli sladce a průměrně jim je kolem sto padesáti roků. Přesto jsou z celé rodiny právě oni nejmíň mrtví a nejčastěji naživu, teda s výjimkou tety Tajfuna, jenže ta se nepočítá, protože nepatří mezi lidi, ale mezi přírodní katastrofy a v zadku má vrtuli. Říká někdy strejda Bora a líbá záda své přírodní katastrofě.

Strejda Bora váží tolik, jak staří jsou oba moji prarodiče dohromady.

V naší rodině taky ještě nezemřela babička Katarina, i když si večer, kdy dědovo velké srdce dostalo nejrychlejší nemoc světa, přála a láteřila: sama, co se mnou bez tebe bude, nechci být sama, Slavko, můj Slavko, běda mi!

Víc než dědovy smrti jsem se bál toho velkého, na kolena klouzajícího smutku mojí babičky, sama, jak teď budu žít sama! Babička se tloukla do prsou a u dědových mrtvých nohou úpěnlivě prosila, aby nezůstávala sama naživu. Pořád jsem dýchal rychle, ale už ne snadno. Babička byla tak slabá, že jsem měl pocit, jako by její tělo na podlaze úplně rozměklo. V televizi skočila nějaká velká paní do písku a měla z toho radost. Babička výkřikem přivolala sousedy, rozepnuli dědovu košili, brýle mu sklouzly, pusu měl zkřivenou – když jsem nevěděl, jak dál, vždycky jsem vystřihoval detaily, víc hvězd na můj kouzelnický klobouk. Navzdory strachu i krátké době, která uplynula od smrti, jsem si všiml, že babiččin porcelánový pejsek na televizi je převrácný a že talíře s rybími kostmi od večeře ještě pořád stojí na háčkovaném ubrusu. Slyšel jsem každé slovo pobíhajících sousedů, vnímal všechno i přes babiččino pofňukávání a lkaní. Tahala dědu za nohy, děda sjel z pohovky. Schoval jsem se do kouta za televizí. Ale ani tisíc televizí by mě nemohlo skrýt před babiččiným zkřiveným obličejem, před převráceným dědou, který spadl z pohovky, před myšlenkami, že moji prarodiče nikdy nevypadali ošklivěji než dneska.

Rád bych babičce položil ruku na třesoucí se ramena – její blůza byla celá propocená – a řekl: babi, ne! Všechno bude zase dobrý! Děda je přece ve straně a strana je v souladu se stanovami svazu komunistů, jenom nemůžu najít kouzelnickou hůlku. Všechno zase bude dobrý, babi.

Jenže její smutné šílenství mě umlčelo. Čím hlasitěji se dožadovala, nechte mě!, tím větší skleslosti jsem ve svém úkrytu propadal. Čím více sousedů se odvracelo od dědy a obracelo k babičce – chtěli utěšit neutěšitelnou, jako by jí prodávali něco, co vůbec nepotřebovala –, s tím větší panikou se bránila. Čím víc slz pokrývalo její tváře, ústa, hoře a bradu jako olej pokrývá pánev, tím víc detailů jsem si z obývacího pokoje vystřihoval: knihovnu s Marxem, Leninem, Kardeljem, vlevo dole Kapitál, zápach rybiny, ratolesti na tapetách, na zdi čtyři gobelíny – děti hrající si na venkovské cestě, pestré květiny v pestrobarevné váze, koráb na vzedmutém moři, domeček v lese –, fotka Tita a Gándhího, kteří si podávají ruce nad lodí a domkem, věta: Jak ji od něho dostaneme?

Přicházeli další a další lidi, jeden bral místo druhému, jako by chtěli něco dohonit nebo aspoň už nic nezmeškat a v blízkosti smrti pobýt co nejživěji to půjde. Dědova moc rychlá smrt sousedy naštvala, anebo měla na svědomí, že provinile klopili zrak. Nikdo dědovu rychlou smrt nechápal, ani babička ne, běda mi, Slavko, proč, proč, proč?

Teta Amela z druhého patra se zhroutila, někdo vykřikl, Svaté srdce Ježíšovo!, další hned proklínal Ježíšovu matku a další členy jeho rodiny. Babička tahala za dědovy nohavice, tloukla oba příslušníky záchranky, kteří se v obýváku objevili se svými kufříky, Ruce pryč! křičela. Záchranáři měli pod pláštěm flanelovou kostkovanou košili jako dřevorubci a odtáhli babičku od dědových nohou, jako by odlupovali škebli od kamene. Pro babičku nebude děda mrtvý, dokud ho nepustí. Nepouštěla ho. Muži v bílých pláštích poslouchali dědovu hruď, jeden z nich mu podržel před obličejem zrcátko a řekl: nic.

Křičel jsem, že děda pořád žije, a že jeho smrt není v souladu s cíli svazu komunistů. Uhněte, dejte mi kouzelnickou hůlku, a já vám to dokážu!

Nikdo si mě nevšímal. Dřevorubci-záchranáři svítili dědovi do očí tužkou s baterkou. Vytáhl jsem šňůru ze zásuvky a televizor ztichl. V koutě vedle zásuvky visela volná pavoučí vlákna. O kolik lehčí než lidská smrt je smrt pavoučí? Kterou z mrtvých noh manžela objímá pavoučí žena? Předsevzal jsem si, že už nikdy nezavřu žádného pavouka do láhve a nebudu do ní pomalu napouštět vodu.

Kde je moje kouzelnická hůlka?

Nevím, jak dlouho jsem stál v rohu, než se v obýváku objevil táta a chytil mě za ruku, jako by mě zatýkal. Předal mě mamce, která mě vlekla po schodišti na dvůr. Vzduch voněl mirabelkovým kvasem, na Megdanu se pálilo. Z Megdanu je vidět skoro celé město, možná dokonce až sem na dvůr, kde se mladá žena s dlouhými černými vlasy a hnědýma očima sklání ke klukovi se stejnou barvou vlasů a stejnýma mandlovýma očima, odfoukne mu pramínek vlasů z čela, do očí jí stoupají slzy. Co šeptá klučinovi, nebylo na Megdanu slyšet. Zřejmě nebylo ani poznat, že kluk, když ho žena objala a dlouho, dlouho pevně tiskla, přikývl. Tak jako člověk přikývne, když něco slibuje.

Večer třetího dne po Slavkově smrti sedím u nás doma v kuchyni a prohlížím si fotoalba. Vytahuju z nich všechny fotky dědy Slavka, ještě ale nevím, co si s nima počnu. Ve dvoře se ohýbá naše třešeň pod náporem větru, je bouřka. Až dědovi Slavkovi dám schopnost zase žít, dalším máchnutím nám všem dám schopnost zaznamenávat zvuky. Do alba na zvuky budeme moct uložit vítr šumící v listech třešní a dunění hromu a noční štěkot psů v létě. A tady štípu dříví do krbu – tak si budeme moct pyšně předvádět náš život, jako si jindy ukazujeme obrázky z dovolené na Jadranu. Malé zvuky pak člověk dokáže přenášet v sevřené dlani. Mamince, přestože má starosti, vyčaruju na tváři úsměv z jejích dobrých dnů.

Zažloutlé snímky se širokými bílými okraji voní po igelitových ubrusech a jsou na nich lidi v legračních, rozšiřujících se kalhotách. Před kulisou nedokončeného Višegradu stojí drobný muž v nádražácké uniformě a dívá se přímo, strnule jako nějaký voják: děda Rafik.

Děda Rafik, mamčin táta, už je dlouhou dobu definitivně mrtvý, utopil se v Drině. Skoro jsem ho neznal, ale vzpomínám si, jak jsem s ním hrál jednu hru, jednoduchou hru. Děda Rafik na něco ukázal a já jsem řekl, jak se to jmenuje, jakou to má barvu a první věc, která mě k tomu napadla. Ukázal na svůj kapesní nůž a já jsem řekl: nůž, šedá, lokomotiva. Ukázal na vrabce a já řekl: pták, šedá, lokomotiva. Děda Rafik ukázal oknem do noci a já řekl: sny, šedá, lokomotiva, a děda mě přikryl a řekl: spi železně.

Čas mého šedého období byl časem mých návštěv u očního lékaře, který nic nezjistil, kromě toho, že jsem si uměl rychle zapamatovat věci, třeba posloupnost velkých a malých písmen na jeho plakátu. Paní Krsmanovićová, musíte ho to nějak odnaučit, řekl doktor a předepsal mamce kapky proti pořád zarudlejším očím.

Lokomotiv a vlaků jsem se tenkrát hodně bál. Děda Rafik mě jednou zavedl ke zrušené železniční trati, seškrábnul odlupující se barvu ze staré lokomotivy, zlomili jste mi srdce, šeptal a mnul černou barvu mezi prsty. Cestou domů – kostky, šedá, lokomotiva, ruku v jeho velké dlani, začerněné ostrými šupinkami barvy – jsem se ze strachu o svoje srdce rozhodl být k vlakům dobrý. Jenže naším městem už několik let žádné neprojížděly. O pár let později mi moje první neopětovaná láska, Danijela s velmi dlouhými vlasy, ukázala, jak pošetilý jsem celou tu dobu byl, když jsem si chránil srdce před vlaky, jelikož to byla ona, kdo mi vyjevil pravý význam zlomeného srdce.

Odlupující se šupinky barvy a šedá hra jsou mojí jedinou vzpomínkou na dědu Rafika, ledaže by se staré fotky počítaly mezi vzpomínky. U nás toho zbylo na dědu Rafika pomálu. Jak ráda a jak často naše rodina u kávy vypráví o sobě a jiných rodinách a o mrtvých v naší a jiných rodinách, tak zřídka se při tom vzpomíná na dědu Rafika. Nikdy se nikdo nepodívá do lógru na dně hrnku a nevzdychne: Ach, Rafiku, můj Rafiku, kéž bys to zažil! Nikdy nikdo nepřipomíná, co by děda Rafik řekl na to či ono, jeho jméno nepadne ani jako výraz díku, ani jako výtka.

Míň živý než děda Rafik nemůže být žádný mrtvý.

Mrtví mají pod zemí samoty dost, tak proč necháváme ještě vzpomínku na dědu Rafika tak osamocenou?

Mamka vejde do kuchyně a otevře lednici. Chce namazat chleby do práce, dává máslo a sýr na stůl. Vidím jí do tváře, hledám v ní podobu dědy Rafika z fotek.

Mami, jsi podobná dědovi Rafikovi? Zeptám se, když si sedne ke stolu a vybaluje chleba. Krájí rajčata. Čekám a zeptám se ještě jednou, teď se mamka zarazí, s ostřím nože na rajčeti. Jaký děda byl děda Rafik? Vyptávám se dál, proč o něm nikdo nemluví? Jak se můžu dozvědět, jakého jsem měl dědu?

Mamka odloží nůž stranou a ruce dá do klína. Mamka zvedne oči. Mamka se na mě zadívá.

Neměl jsi žádného dědu, Aleksandare, měl jsi Smutka. Smutnil nad svojí řekou a hlínou. Klekal, škrábal do té své hlíny, až se mu lámaly nehty a tekla z prstů krev. Hladil trávu a čichal k ní a plakal do chomáčů trávy jako děcko – moje hlíno, jak jsi mi blízká a vydaná vší tíze. Neměl jsi dědu, měl jsi hlupáka. Jenom chlastal a chlastal. Jedl hlínu, dávil hlínu, pak se po čtyřech plazil ke břehu, vyplachoval si pusu vodou z řeky. Jak ten tvůj Smutek miloval tu svoji řeku! Svůj koňak – tvůj hlupák, který dokázal milovat jenom to, co považoval za podmaněné a ponížené. Který dokázal milovat, jenom když chlastal a chlastal.

Drina, jak opomíjená řeka, jak zanedbávaná krása! hulákal, když se vypotácel z jedné z hospod, jednou s ohnutými nožičkami brýlí, podruhé pomočený, ten smrad! Brečel jak starý zhýralý marnotratník, když klopýtl a upadl, chtěl se přidržet řeky, aby ho nemohli zvednout. Kolikrát jsme ho našli v noci pod prvním mostním obloukem, ležel na břiše, prsty zatínal do říční hladiny. Nateklé ruce, modré, sevřené téměř v pěst. Květiny strkal do řeky, kameny, někdy láhev koňaku. Tak to chodilo celé roky. Od té doby, co tady zrušili železnici, od té doby, co městem neprojíždí žádný vlak, kterému by ten tvůj Smutek mohl nastavit výhybku, semafor a zvednout závory. Ztratil práci a neztratil o tom ani slovo, nebylo co dělat a nebylo co říct. Poslali ho do důchodu a on se den za dnem uchlastával, nejdřív potají, nahoře na nádraží, kde už nikdo nebyl, kde ale pořád stály staré lokomotivy. Později u řeky a uprostřed města, naplněný náhlou, pitomou láskou k vodě a jejím břehům.

Žádného dědu, zatrpklivce jsi měl. Jenom pil a pil a pil jako o život. Kéž by miloval třeba šachy nebo stranu nebo nás, jako miloval ty svý vlaky a pak tu svoji řeku, ale nejvíc pálenku! Kéž by jen naslouchal nám, a ne tý hluboký, bezedný Drině!

Večer oné noci, kdy zemřel, ryl ten tvůj štvanec písmena do říčního břehu. Vypil tři litry vína, ulomené hrdlo láhve mu sloužilo jako pisátko, jím psal řece dlouhý dopis. Za nohy jsme ho vytáhli z bláta, on kňoural a křičel do řeky: jak tě mám zachránit, jak mám něco tak velkýho zachránit sám?

Že něco takhle smutného ale dokáže smrdět! Zavolali nás, když se jeho hulákání a prozpěvování nedalo vydržet. Tatínek ho na rukou donesl domů, v šatech ho položil do vany, kde se ten tvůj opilec dvakrát zuřivě vyzvracel, proklínaje všechny rybáře, ať se prý jejich zbraně obrátí proti jejich vlastním pusám, protože tak rýpou háčky řece v žaludku, rybám – jak tichá bolest! – to ztrozdírá rty! Vaši kůži, vy zločinci, ať stahují tupými noži, klidně si vemte na pomoc hlubinu, čluny, podělanej benzín, všechny jezy, všechny turbíny, všechny bagry! Řeka: jen voda a život a síla, a jinak nic!

O půlnoci jsem mu umyla hlavu a želví krk, umyla ho za ušima a v podpaždí. Líbal mi ruce a říkal, že přesně ví, kdo jsem. I přes slzy prý pozná, čí klouby hladí, a na všechno si vzpomíná: jaký drahokam je láska a jaký sviňák je osud.

Jsem tvoje dcera, řekla jsem mu třikrát, a on mi té, jeho poslední noci dal tři sliby: čisté šaty, žádný alkohol, život. Splnil jenom jeden. Jeho nádražáckou čepici našli pod prvním mostním obloukem, našli i láhev koňaku, jeho ale nenašli. Vidlemi jsme bodali do spodních vod Driny a hledali ho. Proč zase vyrazil na tah? Co bylo na té májové noci k milování? Všechny putyky byly dávno zavřené, když jsem ho po koupeli, po těch jeho slibech ukládala do postele. A právě rybář objevil tělo níž po proudu v rákosí. Obličej pod vodou, nohy na břehu – jeho milovaná Drina ho ulíbala k smrti, sňatek pro tvého Smutka, který dodržel jenom jeden slib –, na tuhle svatbu se pěkně vypravil: měl na sobě uniformu s železničářským odznakem. Tolik nocí hledal smrt, ale až do té chvíle neměl odvahu ji nalézt, nikdy neudržel hlavu pod vodou dost dlouho, aby se Drina stala jeho jedinou a poslední slzou.

A když měl být připraven na pohřeb, jen dvanáct hodin poté, co jsem ho v průběhu tří životních slibů umyla, jsem to byla zase já, kdo si vzal houbu, tu nejtvrdší, jakou jsem našla, zase jsem to byla já, kdo drhl vychrtlý trup, jako se drhne koberec, mydlila jsem žluté vrásčité břicho a kartáčovala povolená lýtka. Prstů a obličeje jsem se ani nedotkla. Ten tvůj Smutek se hrabal ve svým břehu, a co bych to byla za dceru, kdybych mu vyškrábla hlínu zpod nehtů? Jemu, kdo žádal, že až chcípne, nechce žádnou rakev! Jak ten tvůj Smutek miloval tu svoji příšernou řeku, jak miloval vrby a ryby a bahno! Neměl jsi dědečka, Aleksandare, měl jsi hlupáka. Jen jsi byl moc malý, aby sis na jeho hloupost pamatoval. Chtěl jsi, aby na všechno říkal šedášedášedá, připadalo ti to veselé, čertví proč. Jen pro tu svoji řeku nacházel nejmalebnější barvy, jenom Drinu pozoroval přesně ten tvůj Smutek, který se dokázal smát jen tehdy, když pozoroval svůj odraz ve vodě. Neměl jsi dědečka, Aleksandare, měl jsi Smutka.

Dívám se na mamku a mám tisíc otázek. Zapěla mi o Smutkovi, jako by tu písničku nacvičovala už ode dne, kdy utonul. Zpívala, jako by k ní nepatřil, a přesto tak něžně zlostně, až jsem měl strach, že by jí ho moje pouhé přikývnutí mohlo ukrást. Nad neviditelnými věcmi teď kroutí hlavou a klade krajíce chleba vedle sebe na stole.

Z tisíce otázek položím jenom dvě. Co děda na břeh napsal? A proč jste mu nepomohli?

Moje mamka je malá žena. Prohrabuje si vlasy prsty jako hřebenem. Fouká mi do tváře, jako bychom si hráli. Vybalí máslo. Vybalí sýr. Namaže máslo na chleba. Položí plátek sýra na máslo. Položí rajče na sýr. Osolí rajčata. Položí si krajíček chleba na dlaň. Přitlačí na něj druhý krajíček. Přitlačí pevně.

Třešeň vzdoruje i bouřce, bičuje kolem sebe větvemi. Nejdřív jako jednotlivé mince v kasičce, pak stále rychleji to klepe do stříšky nad vchodem, kroupy. Když mamka odešla z kuchyně, otevřel jsem okno a položil na římsu jednu fotku dědy Slavka a mne. Do tváře se mi opřel studený vítr, zavřel jsem okno. Na dalších zažloutlých fotkách stojí lidé v podélně proužkovaných plavkách po kotníky v Drině. Takové plavky už dneska nejsou, ta fena se čtyřmi štěňaty pravděpodobně už taky ne. Mladý děda Slavko s kloboukem hladí štěňata a raduje se. Jaká je jeho poslední fotka? Jak staří jsou dneska ti psi a neznám některé z těch štěňat? Časem už žádné další fotky psů a lidí nejsou, jelikož jejich život skončil. Jak se ale fotí takový život na konci? Až budu na konci, řeknu všem, ať mě vyfotí v zemi. Za sedmdesát roků to půjde. Vyfotit, jak mi pořád rostou nehty a jak jsem hubenější a ztrácím kůži.

Všechno ukončené i každá smrt mi připadají nepotřebné a nešťastné a nezasloužené. Z léta se stává podzim, domy se bourají a lidé na fotkách se stávají fotkami na náhrobních kamenech. Spousta věcí by nemělo skončit – neděle, aby nepřišly pondělky, přehrady, aby se nezadržovaly řeky. Stoly by se neměly lakovat, z toho zápachu mě bolí hlava, prázdniny ne, začátek školy ano, kreslené filmy ne, zprávy ano. Ani moje láska k Danijele s velmi dlouhýma vlasama se nikdy neměla stát neopětovanou. A člověk by nikdy neměl skončit vyrábět s dědou kouzelnické klobouky, ale donekonečna s ním rozebírat výhody života kouzelníka ve službách svazu komunistů a to, co se může stát, když člověk okoření chleba prachem z ohonů hvězd.

Jsem proti dokončování, proti ničení! Hotové musí být pozdrženo! Jsem soudruh vedoucí trvalého pokračování a podporuju stav atakdál!

V posledním fotoalbu objevím most přes Drinu. Most vypadá jako vždycky, jen jedenáct jeho pilířů obepíná lešení. Na lešení stojí lidé, mávají, jako by most byl nějaká loď chystající se odrazit od břehu a plout dolů po proudu. I když je kolem pilířů lešení, vypadá most jako hotový. Je dokončený, lešení nemůže jeho kráse a užitku nijak ublížit. Tahle ohromná dokončenost našeho mostu mi nevadí. Drina je strhující, rychlá: široká, nebezpečná Drina – mladá řeka!

Když potečeš rychle, je to jako hlasitý křik.

Dneska se jen líně převaluje, víc jezero než řeka, přehrada vodě sebrala odvahu – pomalá Drina, na krajích jako by byla roztřepená naplaveným dřívím a špínou. Opatrně vytáhnu most z alba. Povrch je chladný a hladký, taková je dnes tehdy divoká, nespoutaná řeka. Zastrčím si fotku do kalhot, zmačká se a bude mít oslí uši.

Chci tvořit nedokončené věci. Nejsem stavitel domů a v matice jsem, až na počítání zpaměti, povážlivě špatný. Nevím, jak se vyrábějí cihly. Ale umím malovat. Tohle, velké uši a výkřik: Teď ne, nevidíš, že mám práci!, jsem podědil po umělecky založeném otci. Stanu se umělcem dobré nedokončenosti! Budu na trička malovat švestky bez pecek, řeky bez přehrad a soudruha Tita! Umělci musí tvořit promyšlené série, táta, můj domácí umělec, tomu říká recept na úspěch a prozradil mi to ve svém ateliéru. Kromě pláten a barev se tam skladují sudy s kysaným zelím, bedny se starým oblečením a dětská postýlka, které jsem odrostl. Táta tráví v ateliéru celé víkendy. Malíř nesmí být nikdy spokojený s tím, co vidí – zachycovat skutečnost znamená před ní kapitulovat! vykřikl, když jsem mu zaklepal na dveře, protože zase ucházejí fotbalové míče a cyklistické duše. Umělci musí přetvářet a tvořit nově, umělci proměňují a utvářejí svět! myslí si otec v basketbalové čepici, zatímco nafukuje balón. Nemluví ke mně, nečeká odpověď. V ateliéru zní francouzské šansony – pozdě večer Pink Floyd – a dveře jsou zamčené.

Řešením jsou promyšlené série. Ať si s letadly létají a pelikány v ZOO odvšivují jiní – já budu fotbal hrající, rybařící sériový umělec nedokončeného! Žádný z mých obrazů nebude domalovaný, každému bude něco důležitého scházet.

Vytáhnu si věci na malování, vodovky, papír si půjčím od táty. Do sklenice od marmelády napustím vodu a namočím štětec. Prázdný list papíru leží přede mnou. První obrázek nedokončeného musí být Drina, uličnická řeka, ještě bez přehrady. Do misky nanesu modrou a žlutou, provedu první tah zelenou přes papír, zelená je moc matná, opatrně ji ztmavím, namaluju oblouk, zesvětlím ho, moc studený, přidám okrovou, zelená, zelená, ale takovou zelenou, jak zelená je Drina, neudělám ani za sto let.

Mrtví jsou osamělejší, než kdy můžeme být my živí. Přes rakev a hlínu se navzájem neslyší. A žijící za nimi chodí a na hrobech pěstují kytky. Kořeny vrůstají do země a pronikají rakví. Po čase je rakev plná kořenů a vlasů mrtvého. Ti si pak už ani nemůžou povídat sami se sebou. Až umřu, chtěl bych do hromadného hrobu. V hromadném hrobě bych se nebál tmy a byl bych osamocený jenom proto, že budu chybět mému vnukovi, jako teď mně chybí děda Slavko.

Jsem bezdědý a pod čelem se mi zadržují slzy. Všechno, co je na světě důležité, najdeme v ranních novinách, v Komunistickém manifestu nebo v příbězích, které v nás umí vyvolat slzy nebo smích, nelépe obojí naráz. Tak moudře mluvil děda Slavko. Až budu tak starý, jako byl on, budu mít jeho moudré věty, tátovy velké žíly na předloktí, babiččiny recepty a mamčin málokdy veselý pohled.

Ráno čtvrtého dne po dědově smrti mě budí táta, a mně je hned jasno: dědův pohřeb. Zdálo se mi o tom, že zemřela celá naše rodina, jen já ne, což byl takový pocit, jako bych byl najednou moc daleko a neuměl se vrátit.

Sbal si věci, jedeme.

Táta mě budí jenom při katastrofách, jinak mě do vlasů líbá mamka. Otec mě zásadně nelíbá. Mezi muži je to těžké.

Posadí se na kraj postele, jako by mi chtěl ještě něco říct. Posadím se. Tak tam spolu sedíme. Tati, dívám se na tebe, jako se koukáme na někoho, komu nasloucháme, hele, nevstanu, bude fajn, když mi teď řekneš všechno, co už vím, vysvětlíš mi, co už jsem pochopil, co je ale kompletní, až když to otec synovi řekne a vysvětlí. Nic neřeknu a otec taky ne. Takhle spolu mluvíme. Takhle spolu mluvíme častěji. On pracuje, zmizí po práci v ateliéru a zůstane tam celou noc. O víkendu dlouho vyspává. Když se dívá se na zprávy, nesmí se mluvit. Nestěžuju si, s jinými mluví ještě míň než se mnou. Jsem spokojený a moje mamka je ráda, že se o moji výchovu může starat sama, že jí do toho táta ani já nemluvíme.

Ve své nemluvnosti dnes táta vypadá jako někdo bez svalů. Od dědovy smrti zůstal u babičky. Ta včera pozdě večer zatelefonovala a zeptala se, jak se vede malýmu. Myslela si, že je u telefonu mamka. Mlčel jsem. Teď Slavka umyjeme, rozloučila se. Představoval jsem si, jak dědu myjou a oblékají. Neviděl jsem žádné tváře, jen ruce, které dědu tahaly. Ruce taky vyhodily všechno povlečení z ložnice a nechaly vyvařit prostěradla, protože se to tak dělá, když je nablízku nějaký mrtvý. Od mytí mrtvého táty ti popraskají žilky v očích a zmenší se ti ruce, a ty se na ně budeš muset pořád dívat. Můj tichý táta sedí na kraji postele, zarudlé oči, ruce na kolenou, s dlaněmi otočenými nahoru. Až budu tak starý jako on, budu mít stejné vrásky. Vrásky popisují, jak dobře člověk žil. Nevím, jestli víc vrásek znamená lepší život. Mamka říká, že ne, jenže já slyšel i opak.

Vstanu. Táta uhladí prostěradlo, naklepe polštář. Máš černý věci?

Žádný: Děda.

Žádný: Děda je mrtvý.

Žádný: Aleksandare, děda už nepřijde.

Žádný: Tak rychlý jako náhlá zástava srdce nemůže být žádný život.

Žádný: Děda jenom spí – to mu budu zazlívat ještě víc, než kdyby teď otevřel okno a vyložil z něho deku, aby se provětrala.

Vezmu si černou košili z ramínka. V té chvíli je mi jasné, že se mnou otec počítá. Došlo mu, že magie je naše poslední šance, jenže něco takového nemůže přiznat. Hned můžeme jet, říkám, jen si musím pro něco skočit do dědova bytu. Pro něco důležitého.

Cestou v autě říká: strejda a babička jeli napřed.

Ani slovo o pohřbu, a já zamlčím, že jsem nejmocnější vnuk-kouzelník nezúčastněných států. Mlčím, protože je mi najednou zatěžko být dítětem.

Dýchám zhluboka. Kuchyně. Smažená cibule, nic z dědy. Ložnice. Otírám si tvář o košile. Obývák. Posadím se na pohovku. Tady sedával děda. Nic. Stoupnu si do rohu za televizi. Nic. Pavučiny jsou tu pořád. Vyhlídnu oknem na dvůr. Nic. Naše jugo, motor běží, otec vystoupil z auta. Kouzelnický klobouk na vitríně. Vylezu na židli, opatrně složím klobouk a dám ho do batohu. Batoh! Šmátrám v něm – kouzelnická hůlka. Chtěl jsem ji ukázat nejlepšímu kamarádovi Edinovi, napadne mě, a kvůli názornosti našemu učiteli dějepisu zlomit něco nedůležitého. Učitel přeskakuje skoro všechny kapitoly o partyzánech, a přitom nejsou žádné lepší boje než národněosvobozenecký boj a zápasy Rudé hvězdy Bělehrad, mého nejmilovanějšího fotbalového klubu. Skoro vždycky vyhrajeme, a když prohrajeme, pak tragicky. Dědova smrt prozatím učitele zachránila.

Mám na sobě, stejně jako všichni ostatní, černé šaty, ale mít na sobě černou nemůže být všechno, co člověk musí dělat na pohřbu, takže střídavě napodobuju strejdu Boru a tátu. Když strejda Bora sklopí hlavu, sklopím hlavu i já. Když otec s někým prohodí pár slov, zapamatuju si je a zopakuju je, když se bavím s někým jiným. Poškrábu se na břiše, protože se na velkém břiše škrábe i strejda Bora. Je horko, rozepnu si košili, protože si košili rozepnul i táta. To je vnuk, šeptají si lidi.

Teta Tajfun předběhla nosiče rakve a museli ji přivolat zpátky. Ptá se, jestli může pomoct. Takovýloudání, říká, měpřivededohrobu.

Prababička a praděda jdou za rakví. Praděda má dlouhé bílé vlasy rozpuštěné. Tomu bych rád povyprávěl o svém kouzelnickém plánu, protože je sám kouzelník, jenže k tomu nenajdu vhodnou příležitost. Děda Slavko jednou při nějaké oslavě ve Veletovu vyprávěl, že praděda vykydal během jediné noci největší chlév Jugoslávie, protože mu za to majitel slíbil ruku svojí dcery – mojí dnešní babičky. Děda si nebyl jistý, kdy se to celé událo. Před dvěma sty lety! vykřikl jsem, a strejda Miki si zaťukal na čelo: tenkrát ještě nebyla žádná Jugoslávie, prcku, to byly královský chlívy po první světový válce. Mikiho varianta se mi líbila, dělala z prababičky princeznu. Děda vyprávěl, že praděda nevykydal jenom ten obrovský chlév, ale ještě tu samou noc pomohl při telení dvou krav, vyhrál hromadu peněz na nejlepším hráči žolíků ve městě a spravil žárovku v tchánově domě – což, jak jsem zjistil, byl nejtěžší úkol, když si člověk pomyslí, že na světě nemůže být nic rozbitějšího než rozbitá žárovka. Bez magie by to vůbec nebylo možné zvládnout. Princezna prababička se k tomu nevyjadřovala, ale mnohoznačně se usmívala. Museli byste vidět jeho nadloktí, říkala, ještě nikdy se žádná barva očí nehodila k nadloktím tak dobře jako u mého modrookého Nikoly.
Stojím před jámou a vím, že to možné je. Nakonec jsem Carlovi Lewisovi přičaroval schopnost zaběhnout světový rekord. Takže všichni Američani nejsou kapitalisti, přinejmenším soudruh Lewis není, moje hůlka a klobouk kouzlí výlučně podle názoru strany. Stojím před jámou, do které má být děda, někdejší předseda višegradského místního výboru, vzápětí uložen, a vím: může to fungovat.

Praděda leze do jámy a oběma rukama vytrhává kameny a kořínky ze stěn hrobu. Jak to tady vypadá? volá. Můj syn, můj!

Je těžké představit si dědu Slavka jako syna. Synům je maximálně šedesát let. Kolem šedesátky je skoro všem, kdo se dneska s dědou přišli rozloučit. Ženy s vlasy pod černými šátky jsou silně navoněné, protože chtějí vyvážit pach smrti. Tady ale smrt voní po čerstvě pokosené trávě. Muži si šeptají, na náprsních kapsách černých obleků mají drobné, pestré odznáčky, ruce zkřížené za zády, zkřížím si je tedy taky.

Táta pomáhá pradědovi z hrobu a staví se za mě. Jeho ruce těžce spočívají na mých ramenou. Začínají proslovy, proslovy pokračují, proslovy neberou konce, nechci nikoho přerušovat svým kouzelnickým rituálem, to by bylo nezdvořilé. Potím se. Slunce pálí, cikády cvrčí. Strejda Bora si světlemodrým kapesníkem otírá pot z tváře. Rukávem si otřu čelo.

Jednou jsem potají sledoval pohřeb, kde nebyly žádné nudné proslovy, ale jen jedna krátká, nesrozumitelná řeč. Jakýsi vousatý pán v ženských šatech zpíval a kýval zlatou koulí na řetězu. Z koule se kouřilo a smrt voněla po zeleném čaji. Později jsem se dozvěděl, že ten muž byl pop. U nás nejsou žádní popi – na našem pohřbu mluví šedesátileté řády na prsou. Nikdo není vtipný. Všichni dědu chválí, často říkají totéž, jako by od sebe opisovali. Zní to, jako když ženy chválí koláče. Protože mrtvý pod zemí už nic neslyší, může mu to poslední, co tady nahoře poslouchá, dělat dobře. Jenže tak korektní člověk, jako byl můj děda, by okamžitě každé krasořečnění uvedl na pravou míru. Nikoli, soudruhu Poljo, řekl by, nereformoval jsem naši zem každý den, minulý pátek jsem neudělal vůbec nic pro to, aby klesla míra inflace, a v sobotu jsem dlouho spal a nepřispěl jsem ke splnění plánu v různých kolektivech regionu. V neděli obvykle chodívám na procházky s vnukem, tady tím kouzelníkem. Pokaždé jdeme jinudy a vymýšlíme si příběhy, to je u nás ve Višegradu fantastické, nikdy nám nedojdou cesty ani příběhy – malé, velké, komické, smutné, naše příběhy! A kde najdete něco takového, aby vnuk znal víc příběhů než děda? Když byl takhle malý, roztáhl děda palec, ukazováček a prostředníček, lámal si hlavu s dalším osudem Mary Popins. Soudružka Popinsová má dost hloupé královny, změní si jméno na Marica, přestěhuje se do Jugoslávie k nám do věžáku a vdá se za pana profesora hudeby Petara Popoviće ze čtvrtého poschodí. Ten už sice ženatý je a je taky alergický na deštníky, ale hraje tak bezvadně na klavír, že mu Marica nedokáže odolat. Ona ho okouzlí zpěvem a pevně zašněrovanými kozačkami. S deštníkem Marica létá nad městem a nechce nic slyšet o hlídání dětí, dostane práci na koncové montáži „Partyzána“, načež závod měsíc co měsíc dvojnásobně překračuje plán výroby. Ale odbočuju, luskne děda prsty, vlastně bych chtěl něco poopravit: není pravda, že tahám uhlí do sklepa nějaké staré vdově, staré vdovy nemám nijak zvlášť v lásce! V jedné věci máš ovšem pravdu, řekl by děda, vzal by babiččinu ruku do dlaně a palcem jí pohladil hřbet ruky. Mojí Katarině pomáhám s nádobím, luxuju byt a rád vařím. Katarina nikdy nemusela stát celý den na nohou, dokud jsem na nich mohl stát já! Proč by muži neměli vařit? Nejradši dělám sumce pro mého vnuka a moji pyšnou soudružku. S citrónem, česnekem, bramborami s petrželkou. A jedno je nade všemi ostatními věcmi, soudruhu Poljo: Aleksandar je nejlepší rybář odtud až k Dunaji, on je dědovo slunce, tak je to.

Nevím, jak dlouho jsem stál v myšlenkách před dědovou rakví. Nevím, kdy jsem se vymanil ze sevření otcových těžkých rukou a kdy jsem oběhl hrob, odkud se teď linula vůně vlhké hlíny. Kdy jsem si nasadil kouzelnický klobouk se žlutými a modrými hvězdami, které se otáčejí kolem srpečku měsíce, přestože mi děda v den, kdy večer zemřel mocnější než veškerá magie, vysvětlil, že nikoli hvězdy kolem měsíců, nýbrž měsíce se otáčejí kolem hvězd? Jak dlouho jsem mířil hůlkou na pěticípou hvězdu v hlavách rakve, jak dlouho jsem mlátil kolem sebe, když mě chtěli odvléct? Jak jsem proklínal, jak moc jsem brečel? A jestli kdy prominu Carlu Lewisovi, že vypotřeboval celou moji čarovnou moc na svůj světový rekord, takže na dědu už nic nezbylo? Všechno na 9,86 sekund 25. srpna 1991, na ten večer večerů, kdy z Megdanu nemohlo být slyšet, jak matka synovi tiše pošeptala: měl jsi milujícího dědečka, už se nikdy nevrátí. Ale jeho láska k nám je nekonečná, jeho láska nikdy nezmizí. Aleksandare, teď máš nekonečného dědečka.



Dali jsme si slib z příběhů, mami, přikývl syn rozhodně a zavřel oči, jako by čaroval bez hůlky a klobouku, úplně jednoduchý slib: nikdy nepřestat vyprávět.


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©anasahife.org 2016
rəhbərliyinə müraciət