Ana səhifə

Giovanni Boccaccio Dekameron


Yüklə 27.61 Kb.
tarix13.05.2016
ölçüsü27.61 Kb.

Giovanni Boccaccio - Dekameron



Snad nejznámější sbírka novel jež se dochovala ze 14.století. Již krátce po svém vzniku byla nazývána Arcikuplířkou a toto označení jí zůstalo až do dnešních dob. Je to kniha, která svým uspořádáním podnítila spisovatele po celé Evropě, a tak vzniklo mnoho knih, které se uspořádáním podobaly Dekameronu, ale nikdy nebyly tak rozsáhlé, protože Dekameron obsahuje 100 novel, což je opravdu slušný počet.
Děj autor zasadil do své současnosti. Tedy do roku 1348. Jako místo děje rámcové povídky si vybral Florencii, ve které zrovna propukl mor, a její blízké okolí.
Za hlavní hrdiny lze v tomto případě považovat postavy z rámcové povídky, která sceluje ostatních sto novel do celku. Je to deset mladých lidí. Sedm dam, jež autor nazval Pampinea, Fiammetta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifile a Elisa. Tyto dámy ještě doprovází tři mladíci, jež se jmenují Pamfilo, Filostrato a Dioneo.
Děj začíná reálným líčením morové rány ve Florenci, která donutí tuto společnost odjet z města a trávit následující dny mimo město někde na venkovských sídlech. Když vše domluví a odjedou na první zámeček. Rozhodnou se, že by jim každý den měl někdo kralovat, aby jejich radovánky měli alespoň nějaký řád. První královnou se stává Pampinea, protože to byl její nápad opustit město. První královna pak zavede zvyk, kdy si po poledním odpočinku vyprávějí příběhy. Po ní vládnou Filomena, Neifile, Filostrato, Fiammetta, Elisa, Dioneo, Lauretta, Emilia a Pamfilo. Král se vždy mění po vyprávění příběhů. Jejich panovník vždy také stanový námět povídek. Na začátku je též Dioneovi udělena výsada, že smí vyprávět, co se mu zlíbí, a že bude vyprávět vždy poslední, aby své společníky rozveselil, kdyby to bylo nutné. A takto si tato mladá společnost počala po deset dní vyprávět deset příběhů o lidech, jejich vzájemných vztazích, o lidské hlouposti, bystrosti a prohnanosti pro své potěšení.
V dni prvním si třeba vyprávěli o jednom Židu Melchisedechovi, jež díky příběhu o třech prstenech sultánu Saladinovi odpoví na otázku, které náboženství je to pravé, a vyhne se tak nebezpečí, jež na něho Saladin skrze otázku nachystal.
Ve dni druhém se společnost pobaví například příběhem mladičkého Andreuccia, který jel do Neapole koupit koně, ale přišel o peníze, pak byl málem zabit, spadl do studně, odkud byl vytažen, poté jej zavřeli do hrobky s mrtvým biskupem. Z hrobky byl nakonec osvobozen zloději a ještě si odnesl cenný rubínový prsten, jež měl větší cenu než jeho původní měšec.
Ve dni třetím se baví příběhem jednoho mladíka, který předstírá, že je němý a dostane práci v ženském klášteře, kde se pak jeptišky i s abatyší snaží, aby s nimi spal. Poté zazní příběh jednoho podkoního, která spal s královou manželkou. Král mu pak potají ostříhal vlasy, ale podkoní ostříhal vlasy všem ostatním, a tak unikl trestu. Poté se vypravuje příběh jedné paní, jež si přes zpověď u zbožného mnicha namluvila milence. Společnost se také pobaví příběhem Feronda, která snědl jistý přášek, po kterém byl pohřben, avšak opat kláštera jej vsadil do vězení a řekl mu, že je mrtvý, a že je v očistci, zatímco dotyčný opat spával s jeho ženou. Nakonec opat Feronda vzkřísil z mrtvých a Ferondovi se narodil syn, jehož otcem byl opat, ale Ferondo jej vychovával jako vlastního, protože to nevěděl.

V den čtvrtý zazní smutný příběh dcery knížete Tankréda. Otec ji tak miloval, že ji odmítal provdat. Ona si poté našla milence, ale otec na to přišel a milence zabil a poslal jeho srdce své dceři. Ta jej oplakala a vzala si jed a zemřela se srdcem v náručí.
V den pátý si vypravují příběh Giana, jež miloval jednu dívku, kterou však unesli a darovali ji králi Fridrichovi. Gian ji nalezne, ale je chycen, když s ní leží. Poté jsou oba nazí připoutáni ke kůlu a mají být upáleni, ale Giano je poznán jedním šlechticem a ten situaci králi vysvětlí a tím je oba zachrání. Dále je pak vyprávěn příběh Nastagia, jež miluje jednu paní, která však jeho lásku neopětuje, a utrácí přitom své jmění. Na radu přátel odjede jinam, aby na paní zapomněl. Když přebývá v lesích potká rytíře, který honí dívku, a když ji chytí, zabije ji. Nastagiovi pak vysvětlí, že ji miloval, ale dívka k němu byla krutá, a že takhle ji honí za trest. Nastavil pak pozve onu dámu i s její rodinou na oběd do toho lesa. Když dotyčná paní vidí rytíře zmoudří a Nastagia si veme za manžela.
V den šestý je vypravován příběh Michela, jež vtipnou a logickou odpovědí dokáže, že Baronciové jsou nejurozenější lidé na světě a ještě k tomu získá večeři. Poté si přátelé vypravují o paní Filippě, kterou její manžel přistihne s milencem a vede ji před soud, ta však dokáže, že své manželské povinnosti plní do písmene a ještě ji zbývá pro ostatní muže, a že je škoda, aby to přišlo nazmar a tím změní zákon. Ke konci jejich sezení ještě zazní příběh Fresca, jež nabádá svou neteř, aby se na sebe nedívala do zrcadla, vidí-li nerada, jak sama říká, protivné lidi. Ta to nepochopí, protože je hloupá.
V den sedmý si vyprávějí příběh Tofana, který zavřel manželce dveře, když se v noci vracela domů. Ta předstírá skok do studny a vyláká Tofana ven. Pak mu sama zavře dveře a spílá mu do opilce a nevěrníka. Poté přijde na řadu příběh Lodovica, který odhalí svoji lásku paní Beatrici, ta pošle svého manžela Egana ve svých šatech do zahrady a leží s Lodovicem, který cestou zpět zbije Egana, že je nevěrný svému muži. Dále zazní příběh jedné paní, která si v noci na palec přivazuje provázek, aby poznala, že přišel její milenec. Její muž na to přijde a milence začne honit, když se vrátí domů, zbije nevědomky služku a ustřihne jí vlasy, poté jde za rodinou manželky s jistotou, že zbil manželku. Nakonec přivede manželčinu rodinu a uvidí manželku zdravou, která nakonec obrátí vše proti němu.
V den osmý se vypráví příběh jednoho scholára, který pro svou lásku k jedné vdově málem umrzl, zatímco se mu vdova s jejím milencem smáli. Když vdovu pak milenec opustil, šla za scholárem žádat o pomoc. Ten se jí pomstil tím, že ji nechal celý den stát nahou na věži vystavenou slunci a hmyzu.
V den devátý zazní příběh kněze Gianna, jež se snaží kouzlem proměnit ženu svého přítele v koně, ale když má přidělávat ocas jeho přítel jej nechce a kouzlo zkazí.
V den desátý se přátelé pobaví při příběhu Mitridanese, která žárlí na Natala pro jeho šlechetnost, a rozhodne se ho zabít. Natala potká v jeho zahradě, ale nepozná ho a svěří se mu. Natal mu pak poradí jak jej zabít. Když Mitridanes uposlechne Natanovi rady a čeká na něj u cesty, pozná Natana a zastydí se. Poté se oba stanou přáteli. V ten den ještě zazní příběh Lisy, která onemocní, protože se zamilobala do krále Petra. Ten se to dozví navštíví ji, provdá za mladého šlechtice a prohlásí se za jejího rytíře.
Po této dovolené se společnost navrací do města a kniha končí jejich rozchodem v kostele, ve kterém tato společnost svoji cestu započala, na níž si po deset dní vyprávěla příběhy pro své potěšení.
Dílo vzniklo ve 14.století ve Florencii. Autor v knize krátce zachycuje morovou epidemii, která Florencii v té době opravdu postihla. A vzápětí začíná vypravovat veselé příběhy, které snad měly odlehčit utrpení poničenému městu.
Kniha byla napsána, jak autor sám s hrdostí prohlašuje, pro potěšení všech šlechetných paní. Tento hlavní důvod k napsání tak rozsáhlé knihy je trochu podivný, ale autor se v knize pokouší přesvědčit čtenáře, že tento záměr je vlastně nejušlechtilejší a nejpřirozenější ze všech.
Dílo mělo už ve své době ryze zábavnou a trochu poučnou funkci, kterou časem neztratilo a asi neztratí, protože vypráví příběhy ze života, které lze přetáhnout i na naši dobu.
Autor při psaní Dekameronu vyzdvihl italštinu a dal jí nádech formálnosti, a tak ji zpopularizoval jako jazyk pro vyšší kruhy společnosti. Na Dekameronu se projevuje jeho stáří hlavně v jazyce, který je trochu zvláštní, ale přesto mu lze snadno porozumět, a tak si čtenář skvěle počte. Autor také do své knihy vložil několik písní, které sice knihu oživí, ale jinak asi pro české čtenáře nemají jiné využití.
Kniha se mi velmi líbila,protože byla zajímavá a zábavná, jelikož se i já rád zasměji cizí hlouposti, mazanosti či neštěstí. Dekameron musí být i kvalitní, když za skoro 700 let nebyl zapomenut a stále má svou osobitou krásu, která udivuje každého čtenáře.



Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©anasahife.org 2016
rəhbərliyinə müraciət